Level 9 Completed

26. června 2013 v 18:32 | Cristeena |  ostatní
Ležela jsem na stole. Smála se a sledovala bledý závoj potrhaných mráčků na temné modři. Některé jako by se vzdalovaly, jiné tvořily malé skupinky. Na nebi zářil velký měsíc, téměř v úplňku... Rozhlédla jsem se po zahradě. Někdo opékal buřty, jiní seděli na dece, a další už měli zřejmě tak dost, že zmizeli ve stanu, nebo téměř nehybně leželi na zemi. A nechali si sypat hlínu do obličeje.

Nepopíšu vám průběh celé té noci, vždyť je mi teprve patnáct a někteří možná stále žijí v iluzi, že děti jsou hodné. Ha-ha, ne, jsme všichni spratci. A čím mladší, tím horší. A je to venku. Řeknu to zkrátka takhle; rozlučka. Rozlučka deváťáků.

Avšak jednu věc vám povědět musím... Tu noc mi došlo, že za týden se rozprchneme stejně jako malé naducané mráčky na širém nebi. Už to nebudeme my. V září to bude jednotlivě na každém z nás, jak si poradí mezi novými spolužáky. Samozřejmě. Nepotřebuji slyšet, že to není konec světa. Já vím. Ale myšlenka, že už prostě nebudu mít možnost denně poslouchat ty jejich debilní kecy, mě přeci jenom trošku děsí.


A přitom jsem je před čtyřmi lety ze srdce nenáviděla.


Srdce se mi snažilo vybít z hrudi, když jsem 1. dubna 2009 stála před tabulí a prohlížela si své nové spolužáky. Byli tak jiní, než mí dosavadní kamarádi. Připadali mi o dost starší, svým způsobem nebezpečnější. Tak jsem tam jen tak stála. Malá holka s dlouhými špinavě blond vlasy po zadek, šedou mikinou a zkrátka v celé své dětské nevinnosti. Holky si mě prohlížely zpod svých hustých namalovaných řas a něco si špitaly. Chtěla jsem pryč.
Další ráno jsem brečela, nechtěla jsem do školy. Ani za nic jsem nechtěla mezi ty děti, které byly tak jiné. Dnes už vím, že problém nebyl tak docela z jejich strany. Přijali mne hned první den, chtěli mě poznat, spřátelit se. To já jsem se bála, styděla a zkrátka jsem nechtěla.
•••
Jak jsem tak ležela na zahradním stolku, sledovala nebe a vzpomínala, přišla ke mně partička kluků-spolužáků. Povídali jsme si, smáli se. Cítila jsem, že je mám fakt ráda a nechci o ně teď přijít.

Jak jsem se ale dostala od té tabule, od malé stydlivky; šedé myšky, až sem?

Změnili mě.


Konečně jsem poznala, že když něco chci, mám si o to říct. Došlo mi, že najít si nové přátele není tak těžké, když se nebojím selhání. Za poslední čtyři roky jsem dostala největí životní lekci. Naučila jsem se otevřít lidem.

 


Komentáře

1 Dash Dash | Web | 28. června 2013 v 13:03 | Reagovat

Nejšťastnější den mého života byl ten, když mi třídní popřál hodně štěstí do života, dal mi pamětní list a vysvědčení na znamení toho, že tu bandu stupidních pablbů, která si dva roky říkala "moje třída", už nikdy neuvidím. :)

Tvůj článek se mi ale vážně líbí. Pěkně jsi to napsala :3

2 Jája Jája | E-mail | Web | 30. června 2013 v 22:02 | Reagovat

Přesně tohoto okamžiku se bojím. Často mi dělá problém přenést se přes nějakou změnu (většinou zbytečně) a mám obavu, že se mi příští rok nepodaří navázat kontakt s novými spolužáky... celá já. Taky bych potřebovala dostat takovou "životní lekci", jako dali tví spolužáci tobě.:)
Mimochodem, přeju hodně štěstí do budoucna na nové škole.

K tomu zdravému jídlu... nikdy dřív bych neřekla, jak suprová je to věc. Snažím se k tomu navést i zbytek rodiny, ale nedají se. Ve snídáních se vyžívám a připravuji si je třeba den dopředu.:)

Moc se mi líbí tvůj blog a styl, jakým píšeš.;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama