Bude to skoro 2 měsíce zpátky, kdy jsem odjížděla z Prahy s piercingem pod spodním rtem. Nadšeně jsem si s labretem hrála a co chvíli čuměla do zrcátka. Celou cestu domů jsem si lámala hlavu nad tím, jaký pocit mi tak silně piercing připomíná. Další den jsem si vzpomněla - dá se to přirovnat k vyklajícímu zubu. Pořád se vám někam plete, cítíte, že tam nepatří a když se do něj kousnete... Au.
Ale tak v pohodě. Nasbírala jsem pár komplimentů a za dva týdny jsem měla přijít na zkrácení (ze začátku musí být šperk delší, protože ret nateče). Dva týdny utekly, pak tři... Pak jsem byla nemocná, hned po uzdravení přišly prázdniny a já jela k babičce. Nějak se to všechno nasbíralo a já už měsíc a půl běhala s nezkráceným piercingem, který vypadal jako červík lezoucí z jablka. Prostě nádhera no.
V tu chvíli jsem se naštvala, poněvadž vypadat jako debil s červem v puse nechce nikdo. A tak jsem se rozhodla, že si ho vyndám. Jediný problém byl ten, že to jaksi nešlo. Jelikož byla tyčinka z bioplastu a tím pádem celkem pružná, pod stříbrnou kuličkou se kroutila jako had (co mám s těmi červy a hady?) a za boha to nešlo dolů. Stála jsem před zrcadlem s nůžkama v ruce a chtěla tu potvoru odstřihnout. Naštěstí jsem stačila vychladnout dřív, než jsem se odhodlala to doopravdy udělat.
Po tom, co jsem se snažila piercing odšroubovat za pomoci kamarádky i mamky se mi to podařilo naprosto nečekaně. Odšroubovala jsem ho téměř omylem. A tak jsem se celá šťastná rozhodla, že si tu tyčinku zkrátím jednoduše sama. Popadla jsem tedy svoje slavné nůžky a šmikla to. Možná tak sekundu na to, co jsem to udělala mi došlo, že jsem ustřihla závit.
No nazdar. A bez závitu tam ta kulička našroubovat prostě logicky nejde. Ani prakticky.
Další den večer jsem si řekla, že už nemám co ztratit a pustila se do "opravy". Plastovou tyčinku jsem (opět nůžkami) upravila do špičky a vítězně na ni nasadila stříbrnou kuličku!
Den na to mi vypadla a já ji ztratila. Během tělocviku. Naštěstí měla učitelka skvělou náladu a ukončila hodinu dříve s tím, že ji půjdeme všechny hledat. No nemilovali byste ji? Kuličku jsme našly.
Ale já ji stejně zase ztratila. Tentokrát včera na němčině.
Zase se našla!
Már milimetrová potvora uprostřed třídy! To už je sakra štěstí, ne?
Doma na mě již čekala černá podkova (obrázek, kdyby někdo nevěděl, jak si ji představit). Bohužel měla větší průměr než můj dosavadní labret, takže nasazování bylo trošku bolestivější... Se slzami v očích se mi to nakonec povedlo a já si oddychla, že mám po starostech. Než jsem se podívala do zrcadla a všimla si, že vypadám jako totální krypl. Ona totiž podkova byla o "něco málo" větší než můj ret a vtipně trčela dopředu. Mohla bych ji používat jako beranidlo a prorážet si s ní cestu mezi lidmi.
Vypadá to tedy, že nakonec budu muset stejně nějak dorazit do té Prahy a nechat si celý piercing vyměnit ve studiu.
Holt takhle to vypadá, když mám blbý nápady. Ale když už tu podkovičku mám a do rtu mi nesedne, přemýšlela jsem nad dalším piercingem. Bohužel, septum by mi neslušel, to vím stoprocentně. Takže si s ní pravděpodobně začnu roztahovat uši. Až se tohle dozví máma...
Adelaine | 
Adelaine | 
Už dlouho uvažuju o piercingu, ale pravdou je, že o nich vůbec nic nevím :D a jak tak čtu ten tvůj příběh, je to koukám docela o držku :D ale zároveň mě to trošku motivovalo. Jen se pořád nemůžu rozhodnout kam. PS: bolelo to? :) A kam bys piercing doporučila? :)