Jsem jak ratlík, mám z toho depku

8. března 2013 v 18:01 | Cristeena |  ostatní
Nejsem čerstvě po rozchodu, takže pravděpodobně nemám pravomoc vyprávět vám o tom, v jaké depresi se nácházím a kolik kilo antidepresiv užívám. Škoda, alespoň bych zapadla do kolektivu. Celý blog.cz se zahalil do černého pláště a jenom já tu hodlám běhat v modrém tílku na atletiku.
Ne, běhat už nehodlám.

Snad každý v dětství chodil na nějaký ten kroužek. Je to pro rodiče příjemná možnost, jak se na nějakou dobu dětí zbavit a to nejen bez výčitek, ale i s dobrým pocitem, že se jejich ratolest nějak baví a učí.
Od první do třetí třídy jsem chodila na angličtinu a kreslení. V páté na zdravoťák. Ale nikdy, doopravdy nikdy jsem nedělala žádný sport. To už je snad dost dobrý důvod pro depku, ne? Dobrá, já tedy přitvrdím.
Nikdy jsem neměla žádný trénink. Až do včerejšího odpoledne. S téměř nulovou fyzičkou jsem si po boku nejlepší kamarádky-krasobruslařky nakráčela na kroužek atletiky. Sakra, teď už uznejte, že v tu chvíli to depresivní bylo. Vždyť ona umí lítat na bruslích a já umírám jenom při pomyšlení na tělocvik. Hádejte, kdo bude za debila?

Ale držela jsem se.
Sice mě jednou předběhl pravděpodobně nejmenší kluk ze všech zúčastněných (fakt mrňous; možná druhák, oh yeah), ale při štafetách jsem se mezi mrňousi agresivně probourala a doběhla mezi prvními. Tedy až na druhý pokus. Při prvním jsem chtěla (omylem, prostě jsem v tom měla zmatek) přebrat protihráčovu štafetu. A on se bránil, nechtěl mi ji dát. Všichni museli běžet znova. Tak takhle se dělají kamarádi!
Po hodině a půl nás trenér pustil domů. Vycházím ze šatny a dívám se na mobil. Milionosmsetpadesáttisíc nepřijatých hovorů od mamky a smska.
"Kde jsi?! David (nevlastní táta) tě jel hledat. Ozvi se!!! (další vykřičníky si domyslete, nemám na jejich vypisování celou věčnost)"

No tak tohle už je sakra důvod depkařit, ne? Myslela jsem, že mě máma zabije.
A přitom jsem jí den před tím říkala, že přijedu ze školy pozdě, že jdu poprvé na atletiku. Očividně mě hodně vnímala. Ještě že nevolala policii.
"Proboha, najděte moji dceru! Nedej bože, jestli ona někde cvičí!"
Ok, nebudu si z toho dělat srandu, asi měla fakt strach.

Nakonec si trošku zařvala, ale nezabila mě. To spíš ta atletika mě zabije. Klepou se mi nohy jak ratlíkovi. Bolí mě záda a zadek a po škole jsem dneska chodila strašně vtipným stylem, který se nikterak nepodobal nějaké sexy chůzi. Jediná milá zpráva je, že lidi z atletiky sami říkali, že první trénink je nejhorší a pak už si zvyknu. Kdy že si zvyknu? Prý za měsíc. Dobře, ještě měsíc... To dám! Nesmím to vzdát.

Zvláštní, co dokážu napsat na téma Deprese. Zajímavé je, že se mi jako první vybavila zrovna atletika.
 


Komentáře

1 Kannča Kannča | Web | 12. března 2013 v 19:55 | Reagovat

Ty si vtipná :D
Já jsem jako malá naopak byla hrozně na sporty, jezdila jsem na závody a pravidelně trénovala basket. Ale bohužel mi tahle aktivnost nevydržela a teď když mám někam doběhnout tak umírám.
Myslim, že ty si na lepší cestě. Jdeš (běžíš) vstříc lepším zítřkům! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama