Za tohle ti patří dík

25. února 2013 v 17:37 | Cristeena |  příběhy
20. ledna 2013

Příští měsíc mě čeká okresní kolo olympiády z ČJ. Řekněme, že jsem poměrně zvědavá, jak dopadnu. Ve slohové části budu muset během 60 minut napsat příběh na zadané téma a vzhledem k tomu, že moje pisálkovská strategie vypadá nějak takhle:

20 minut prohlížení čistého papíru
45 minut samotné psaní
5 minut přemýšlení a následné přeškrtání všeho
10 minut vymýšlení nového příběhu
a už jsme zase u té třičtvrtě hodiny sepisování

...tak je to v hajzlu. Podotýkám, že jsem zvyklá dělat všechno až na poslední chvíli, kdy už mi deadline dýchá za krk. Když dostanu v pondělí zadání s tím, že příští pondělí mám práci přinést, vsaďte se, že v neděli v noci budu se slzama v očích lítat po pokoji a řvát, že nemám hotovo. Tedy přesněji řečeno - ještě jsem ani nezačala.
Ovšem v tu dobu bývám nejkreativnější, takže mi možná šedesáti minutová hranice pomůže. Ha, miluju svůj optimismus.


Příběh na téma "Za tohle ti patří dík" do školního kola. Zatím jste ho mohli najít na Litiya.cz, ale řekla jsem si, že ho dám i sem. Je tu nějak moc pusto.
(žánr volný, téma a délka zadané, podle skutečnosti) ↓


Seděla jsem na staré manželské posteli, křečovitým úsměvem jsem v očích zadržovala horké slzy. Taťka čekal v chodbě, už jsme museli jít. Ale já nemohla. Nemohla jsem odejít od svého pradědečka, protože jsem cítila, že ho vidím naposledy. V hlavě mi křičela jedna otázka. Copak má ten život smysl?
Chytila jsem ho za studenou kostnatou ruku a prohlížela si jeho znavený obličej. Propadlé tváře, smutné oči... Nevnímal okolní svět, cítila jsem, že touží po jediném; odejít a už se víc netrápit.
Nevěděla jsem jak mu pomoci. Byl tu pro mě pokaždé, když jsem ho potřebovala, chránil mě, rozesmíval a já cítila potřebu mu tuto lásku vrátit.
"Pamatuješ si, jak si pro mě jezdil vlakem do Prahy a pokaždé jsme počítali vysoké komíny, aby cesta rychleji utekla? Pořád je počítám," řekla jsem najednou. V očích se mu zablesklo a po tváři se rozlil úsměv. "Ale to už je dávno," odpověděl. "No a co, stejně je počítám."
Prohlédla jsem si jeho vyhublé ruce. "Babička říkala, že nechceš jíst," zahleděla jsem se do jeho modrých očí, které k naší rodině patří. "Řekni jí, ať ti udělá krupicovou kaši, i když ji asi neumí tak výbornou jako ty." Vždy mi dělal na večeři krupicovou kaši, tu nejlepší na světě.
Už jsme museli jít. Když jsem se na něj naposledy podívala, usmíval se. A tak si ho budu pamatovat. Zastavila jsem se uprostřed chodby a se slzami v očích se rozhlédla kolem sebe. Tolik diplomů. Neskutečné množství ocenění. Přeci toho za 82 let stihl tolik prožít. Život má smysl. Dokázal jsi mi to, dědo. A za tohle ti patří dík.

Já brečela, mamka brečela, zástupkyně, češtinářka a ředitel měl na krajíčku. A to jsem měla teoretickou část dost o chlup, tudíž slohovou jsem málem ani nepsala. :D

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama