Hlupáku, nechals ji odejít

25. února 2013 v 17:27 | Cristeena |  příběhy


Opilý umělec
a
Blondýna
na místě
V obchodě s hudebninami.

Seděl jsem za kasou a prohlížel si zakázníky. Konečně. Získal jsem svou vysněnou brigádu, práce v obchodě s hudebninami. Tolik zajímavých lidí. Každý jiný. Stáli před širokou nabídkou zboží, zkoumali každý sebemenší detail hudebních nástrojů. Cítil jsem z nich neskutečnou lásku k hudbě a umění.
Obzvláště jedna dívka mě okouzlila. Nejen svou krásou, ačkoli právě ta z ní na první pohled přímo sršila; lesklé blond vlasy do půli zad, dlouhé štíhlé nohy a nevinný pohled, nýbrž i tím, jak lehce se svými, už na pohled hebkými ručkami, dotýkala strun vystavených basových kytar. Ta hudbou žije, vím to.

http://weheartit.com/entry/42639076/via/drunkenheart



Opodál stál muž, tipoval bych mu tak těsně před třicítkou, byl naprostým opakem křehce vyhlížející blondýnky. Majestátně se procházel po obchodě, čas od času se poškrábal na tváři porostlé hustým strništěm, občas prohrábl hnědé vlasy. Vyhlížel jako neskrotný bohém. Umělec, žijící ve svém vlastním světě. Světě bez pravidel a povinností.
Zatímco se mladá dívka natahovala k vyšším regálům, ten muž, vyřazující flegmatismem, si velmi nápadně prohlížel její dlouhé nohy odhalené v pruhované sukni do půli stehen. Přistoupil k ní blíž a sledoval, jak se snaží dosáhnou na nejvyšší polici.

"Na co hrajete, slečno?" hlasitým a sebejistým hlasem jí promluvil přímo do ucha, až sebou trhla.
"Já? Na baskytaru," její hlásek byl stejně něžný, jako ona samotná, "Vy tu pracujete?"
"Ale kdeže..." chraplavě se zasmál, "Víte, že právě tady poznáte ty nejlepší lidi z celýho tohohle města? Fakt, na mou duši."
"Ne, to vážně nevím. Nechodím sem poznávat lidi," jak se zdálo, neměla již žádný zájem účastnit se tohoto hovoru.
"Škoda, škoda... Máte nádhernou postavu. Už vám někdy někdo řekl, jak fantastická máte záda? Výrazné lopatky... Krása, to mi věřte," lehce ji pohladil po krku.

Šokovaně odstoupila. Postavil jsem se a ochranitelsky mířil ke zvláštní dvojici.

"Mohl bych vás poprosit, abyste ji nechal? Rušíte nám zákazníky, pane. Tahle slečna, zřejmě nemá zájem si s vámi povídat. Ani nic jiného," slova jsem pečlivě převaloval na jazyku a volil jen ta nejslušnější.
Zasmál se mi do obličeje. Táhl z něj chlast.
Usmál se na dívku a odešel do jiné části obchodu.

"Nechcete s něčím poradit?" ochotně jsem se zeptal blonďaté zákaznice.
"Nene, děkuju," obdařila mě sladkým úsměvem, "Na shledanou."
"Nashle..." omámeně jsem sledoval jak opouští obchod.

Zmizela za rohem blízkého domu. Od té doby jsem ji neviděl. Ale v hlavě mi uvízla na dlouhou dobu, ne-li navždy.
Někdo mi poklepal na rameno. Byl to ten muž, podivný chlapík, ze kterého táhl alkohol a cigarety. Zvláštně potřásl hlavou ze strany na stranu, vložil mi do dlaně kus zmuchlaného papírku a s tužkou za uchem odešel.
Nechápavě jsem papírek rozbalil. Byl plný mastných skrvn a tmavých šmouh, avšak i tak (nebo právě proto) na něm vynikl překrásný náčrtek nahých ženských zad. Dlouhé vlasy částečně zakrývaly vystouplé lopatky, jemná čára znázorňující páteř končila u odhalených hýždí, dolů pokračovaly dlouhé štíhlé nohy... Pod kresbou bylo neúhledným písmem napsáno:
Hlupáku, taková šance. A tys ji nechal odejít.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama