One workout closer to be sexy as fuck

4. července 2013 v 18:18 | Cristeena |  ostatní

Musim vypadat jak prase. Rudá a zpocená až na prdeli.
Před chvílí jsem si dala 20 minut skákání přes švihadlo a abych pravdu řekla, zrušilo mě to víc jak hodina a půl atletiky (počkat. jestli jste tu poprvé, nedělejte hned ukvapené závěry - já nejsem žádnej atlet, pravda je někde tady). Jenže právě tohle dvoutýdenní mučení spolu se školním rokem skončilo a já si oddychla, hodila si nohy na stůl a začala žrát.
Vlastně popravdě jsem stejně asi 5 posledních tréninků vynechala, protože mi do toho vždycky něco vlezlo...

Celý život jsem byla přesně ta, která může jíst co chce, kolik toho chce a kdy chce a přitom furt vypadá, jak by oběd neviděla týdny. Ale puberta dělá svý a v posledním půlroce si všímám (prozatím menších) náznaků, že by se mohly projevit i predispozice z tátovy strany a já se mohla se svojí postavou taky do dvou let dočista rozloučit. Jop, proto ta atletika. Taky že mi pomohla dostat se do formy. A když to teď zas tak flákám, mám výčitky svědomí. Navíc se sakra dost bojim, že až tam v září přijdu, neuběhnu ani dvě kolečka.

Takže jsem upravila jídelníček. Začala jsem snídat, jíst 5-6 menších porcí denně a pokouším se i cvičit. V pondělí jsem byla běhat, ale to jsem jenom doběhla k lesu a zjistila, že mě to samotnou absolutně nebaví. Skákání přes švihadlo je v mnoha ohledech zábavnější. Rozdělím si ho na několikaminutové úseky, skáču víc různých skoků a zároveň počítám, což mě taky zčásti zabaví. Počítat bych nemusela, ale z toho všeho dnešního skákání jsem si rozbila počítadlo na švihadle.
Nevim co mu je, ale škodolibě mě těší, že z nás dvou jsem to nebyla já, kdo první odpadl.

Tahle moje neobvyklá zvýšená aktivita nemohla uniknout mámě. Vzhledem k tomu, že zrovna včera koukala na film o anorexii a bulimii jsem byla nucena projít výslechem.

"Nemáš v plánu polykat tampony, že ne?"
Ne, děkuju. Zrovna nemám hlad, mami. Možná za chvíli.

 

C-R-A-F-T. Can't Remember A Fucking Thing.

3. července 2013 v 0:09 | Cristeena |  myšlenky

"Every path is the right path. Everything could've been anything else. And it would have just as much meaning.ƒƒˆ"

Jo. Moje životní motto, přikázání... Protože stačí malá změna, jedna odbočka na cestě a všechno se změní. Ale jak poznáte, že jdete správnou cestou? Jednoduše. Správná je každá.
Pár vět, co mě přiměly podívat se na určité věci jinak. A dvě hodiny po kterých jsem zůstala mlčky sedět a přemýšlet.
Mr. Nobody je nádherný film.

Byla jsem přesvědčená, že ho musím okamžitě s někým sdílet, ukázat ho dalším lidem a přesvědčit se, že na ně zapůsobí stejně jako na mě. Ovšem od rodičů se mi dostalo nanejvýš toho, že se jedná o kýčovitou slátaninu, bez pointy a jakéhokoli děje. Nakonec se mi však dostalo krapet zastání od mámy. Prý je to takový roztomilý zaláskovaný příběh pro holky. To už snad i ten kýč bez zápletky byl lepší.

Jenže oni to vůbec nepochopili. Stejně jako moje dvě spolužačky.
Víte, co mě na tomhle filmu nejvíc dostalo? Že dokonale vystihuje život. Nejde jen o lásku mezi Nemem a Annou, ačkoli je to důležitou částí příběhu. Právě, vždyť láska je důležitou částí života. Ale pak je tam spoustu dalších citů a scén. Rozhodování, smutek, stesk, zoufalost, radost, cílevědomost, ochota... A zmatek, chaos... No právě, avotomtoje.


Level 9 Completed

26. června 2013 v 18:32 | Cristeena |  ostatní
Ležela jsem na stole. Smála se a sledovala bledý závoj potrhaných mráčků na temné modři. Některé jako by se vzdalovaly, jiné tvořily malé skupinky. Na nebi zářil velký měsíc, téměř v úplňku... Rozhlédla jsem se po zahradě. Někdo opékal buřty, jiní seděli na dece, a další už měli zřejmě tak dost, že zmizeli ve stanu, nebo téměř nehybně leželi na zemi. A nechali si sypat hlínu do obličeje.

Nepopíšu vám průběh celé té noci, vždyť je mi teprve patnáct a někteří možná stále žijí v iluzi, že děti jsou hodné. Ha-ha, ne, jsme všichni spratci. A čím mladší, tím horší. A je to venku. Řeknu to zkrátka takhle; rozlučka. Rozlučka deváťáků.

Avšak jednu věc vám povědět musím... Tu noc mi došlo, že za týden se rozprchneme stejně jako malé naducané mráčky na širém nebi. Už to nebudeme my. V září to bude jednotlivě na každém z nás, jak si poradí mezi novými spolužáky. Samozřejmě. Nepotřebuji slyšet, že to není konec světa. Já vím. Ale myšlenka, že už prostě nebudu mít možnost denně poslouchat ty jejich debilní kecy, mě přeci jenom trošku děsí.


A přitom jsem je před čtyřmi lety ze srdce nenáviděla.


Další články